Teorie permanentních magnetů.

Tentokrát se pouštím do článku, který se pohybuje na hraně poznání magnetizmu,
je založen na mém osobním pohledu na svět, a tudíž ho můžete nebo nemusíte příjmout.
Leč já si myslím, že na tom asi něco je.
Ale počtěte si, popřemýšlejte, a pak teprve napište svůj názor, budu za něj rád :o) ...

Feromagnetické prvky se nacházejí v Mendělejevově tabulce chemických prvků
mezi poruchami v obsazování jednotlivých orbitů.
Jedná se o prvky Fe železo, Co kobalt, Ni nikl


a v druhé anomálii pak prvky Nd neodym a Sm samarium.

Tyto prvky mají plně obsazený orbit S, tedy nejvrchnější vrstva valenčních elektronů má 2 elektrony a skrývají v sobě určitou nerovnováhu. Prozatím si je můžeme v nákresu pro zjednodušení představit jako vnitřní část atomu (červeně) a vrchní orbit S, který má kulový tvar (modře).


Pokud si uvědomíme, že elektrony ve vrchním orbitu obíhají zbytek atomu, je jasné, že tyto obíhající elektrony se chovají podobně jako uzavřena smyčka, jíž prochází proud, respektive tok elektronů.

Každý atom by tedy mohl představovat malý elementární magnet podobně jako cívka s jedním závitem, jímž protéká proud. Ale ve skutečnosti to není tak jednoduché.

Podívejme se, jak se chovají magnety vůči sobě. Magnet nyní zobrazíme takto.

Pokud umístíme dva magnety v nemagnetickém prostředí za sebou se stejnou polarizací magnetického pole, působí na sebe přitažlivou silou a jejich pole se zesílí.

Pokud však umístíme dva magnety se stejnou polarizací vedle sebe, tyto se odpuzují.

Pokud mají takto postavené magnety volnost v pohybu, zpravidla se otočí jeden z nich o 180 stupňů, a začnou se přitahovat.

Z těchto zákonitostí je zřejmé, že permanentní magnet nemůže být poskládán ze seskupení magnetických domén tak, jak je to v mnoha případech zobrazováno v technické literatuře.


Na druhou stranu z toho vyplývá, že nám nyní stačí řešit jednu jedinou vrstvu magnetu, jelikož stejně magneticky polarizované vrstvy se přitahují a tedy skládají k sobě.

Pokud ještě chvilku zůstaneme u vize elementárního magnetu tvořeného jedním atomem, pak by obraz řezu magnetem mohl vypadat takhle, ale již předchozí věty tuto variantu zapovídají dvěma pohledy. Za prvé, se sousední atomární magnety odpuzují a dojde k přetočení polarity sousedů. A za druhé, kdyby to takhle někdo udržel pohromadě, pak by stejně každý atomární magnet měl středem atomu jeden pól a v mezerách mezi atomy pól opačný, což znamená, že touto cestou nelze vytvořit v řezu magnetu v ploše jeden pól.

Zkusme se na to podívat odjinud. Okolo smyčky (cívky), v níž se pohybují elektrony, vzniká magnetické pole. Řez naším magnetem by mohl vypadat například takto.
Tohle není nic nového, pokud vodivý materiál, například hliníkový plech, položíte jako nakloněnou rovinu, a pustíte po něm silný magnet, pak v plechu vlivem magnetických změn dochází k indukci vířivých proudů. Vlivem těchto proudů se tento plech zpětně chová pro danou chvíli jako elektromagnet s obrácenou polaritou, která působí zpětně brzdění právě gravitací posunovaného magnetu. Podobný princip je použit u všech asynchronních motorů. Bohužel, volné elektrony ve vodičích nemají cestu bez odporu a tak na tomto principu permanentní magnety nemohou fungovat. Ale i tak je to už jeden z našich kroků vysvětlení…

Podívejme se na problém ještě jinak, a to úplně od začátku. Prvky, které vykazují feromagnetické vlastnosti, mají v sobě určitou nerovnováhu, nacházejí se vždy mezi dvěma přeskočeními předpokládané posloupnosti obsazování jejich orbitů elektrony.

V atomu se počet elektronů, podle počtu protonů v jádře, musí poskládat okolo jádra do jednotlivých nejoptimálnějších drah a vrstev. S každou vrstvou elektronů, s každým elektronem se zároveň snižuje kladný vliv jádra navenek. Pořád zde ale musíme počítat s tím, že jednotkou záporného náboje není díl elektronu, ale pouze elektron celý. Některá seskupení elektronů okolo jádra jsou pak energeticky optimální, ale některá ne, a právě v té chvíli zde může vzniknout jiné poskládání elektronů, než bychom očekávali. Je to poskládání, které je pro daný atom, pro daný prvek, nejméně energeticky náročné. Je to asi jako interpolace přímky v digitální grafice, bod vybočující z přímky se prostě posune do jiné souřadnice, aby bylo co možná nejmenší porušení tvaru přímky. Největší problém v poskládání elektronů je zřejmě v nejvrchnějších vrstvách. Dále by se dalo konstatovat, že každý prvek, který je inertním plynem, má nejideálnější poskládání elektronů. Můžeme tedy tvrdit, že se energetické přesuny v obsazení elektronů v orbitech dějí vždy jen nad elektronovými vrstvami posledního inertního plynu. Pro působení atomu navenek jsou nejdůležitější elektrony poslední vnější vrstvy a podobně to bude i s vlivem na magnetické vlastnosti prvku. A dále by se dalo říci, že nejideálnějším orbitem pro magnetické vlastnosti by měl být orbit S.

Elektrony v orbitu S mohou být v jedné rovině. Dále se elektrony v orbitu S vždy obsazují v dané vrstvě jako první, a právě proto jsou elektrony z tohoto orbitu vždy nejvzdálenější od jádra a mohou nejlépe působit vně atomu.

Dále uvažuju, že právě vnější orbit S v některých nepříznivých energetických poskládáních elektronů uvnitř atomu, nemusí být nutně přesně kulový. Co kdyby jím byl povrch elipsoidu, a co kdyby byl zbytek atomu v jednom z jeho ohnisek, to by se děly věci.

Načrtněme si to.

Elektrony z nejvrchnější poslední vrstvy S obíhají po eliptické dráze. Je tak zcela přirozené, že při přiblížení dráhy elektronu ke zbytku atomu se jeho rychlost zvýší a při oddálení dráhy elektronu od zbytku atomu se jeho rychlost zpomalí. Plocha výseče elipsy okolo jejího ohniska, kterou vyznačí průvodič elektronu ve stejném časovém úseku je vždy stejná (obdoba druhého Keplera zákona). Podívejme se nyní na načrtnutou délku dráhy elektronu za stejný čas. Dráha za stejný čas představuje rychlost.

A rychlost elektronu je elektronový tok, tedy také jinak řečeno elektrický proud. A ten se během dráhy po elipse mění ..

Na tomto obrázku je naznačená intenzita tohoto elektronového toku podél celé eliptické dráhy pro jeden elektron a šipky naznačují směr tohoto toku. Zažlutěná oblast ukazuje část intenzity elektronového toku, která působí po celý oběh elektronu, a dala by se tedy odečíst.

Pokusil jsem se rychlost elektronu dostat z náčrtu do grafu. Celá dráha elektronu po elipse byla rozdělena na 16 stejně dlouhých časových úseků, a ty jsou použity pro základní osu X. Na ose Y jsou jen hodnoty poměrné a vyjadřují rychlost elektronu, tedy vlastně i intenzitu elektronového toku nebo chcete-li s obrácenou polaritou elektrický proud. Modrá křivka grafu zobrazuje rychlost elektronu elipsou v její ose x, pozorujeme-li ji, zjistíme, že je obráceně symetrická k nulové ose, projevy tohoto elektronového toku nejsou tak zajímavé, vyruší se proti sobě. Zato červená křivka, představující rychlost elektronu elipsou v její ose y, je zajímavá, v jedné části udělá puls o velké intenzitě a po zbytek času se drží na nízké úrovni. Zelená křivka je pak absolutní hodnota rychlosti elektronu, všimněte si, že rychlost elektronu zde je v podobném tvaru a úhlové pozici jako rychlost elektronu elipsou v její ose y, a také je zajímavé, že rychlost elektronu, tedy i elektronový tok neklesá až k nule. Tuto hladinu elektronového toku by šlo odečíst, protože je to vlastně jakoby hladina elektronového toku přirovnatelného v čistě kruhové dráze elektronu, která se navenek seskupení atomů neprojevuje. Po odečtení hladiny, dané nejnižší intenzitou elektronového toku, nám zbude křivka fialová, která zobrazuje průběh jen měnící se složky rychlosti. Na čtyřech časových úsecích ze šestnácti je jasně vidět puls elektronového toku a ten je nejvyšší v jednom směru.

Na orbitu S však u všech magnetických prvků běhají elektrony dva. Sečteme-li složky y a x rychlostí elektronů, vyjde nám tento graf. Je to obdoba grafu předchozího, jen pulsy jsou na jedno otočení dvojice elektronů dva a poměr, kdy se v okolí atomu vykazuje převládající elektronový tok jednoho směru je téměř 1 : 1 viz fialová křivka ..

Zde tedy už jen zkráceně a ilustrativně, porovnáme-li vektory rychlosti elektronů na elipsoidní dráze orbitu S v různých směrech, zjistíme, že rychlost jedním směrem převažuje.

Tato rychlost je vlastně elektronový tok, tedy vlastně elektrický proud, který někam směřuje, ale odbývá se jen uvnitř atomu. Pro zjednodušení tento atomární vektor elektronového toku vyjádřeme šipkou v kroužku.

Pokud by byla dráha elektronů jen kruhová, jako zřejmě u většiny prvků, žádný vektor součtem všech vektorů rychlostí elektronu na orbitu nevzniká.

Vektor rychlosti pohybu elektronu vzniká na plně obsazené elipsoidní dráze orbitu S. A ta elipsa nemusí být tak excentrická, jak ji zde celou dobu maluji, aby tento atomární vektor vznikl, při rychlostech elektronu na orbitu.

A teď už jen spojit jednotlivé kroky. Pokud feromagnetický materiál zmagnetováváme, vytváříme v něm indukcí virtuální vířivý proud, který je poskládaný z vektorů atomárních elektronových toků. Magnetizací se eliptické dráhy natáčejí tak, aby vytvořily pomyslný jeden závit nakrátko (vír) v oblasti magnetizace.

Natáčení eliptických drah lze vidět i jinak. Lze si ho představit i jako posun zbytku atomu oproti vnější eliptické dráze vrchního orbitu S, který je fixován v nějaké chemické vazbě s okolím. Tomu by nasvědčoval i fakt jevu magnetostrikce. Pohyb zbytku atomu změní umístění ohniska eliptické dráhy orbitu S a tím se vlastně změní i natočení vektoru atomárního elektronového toku.

Pulzní charakter vektoru se zřejmě synchronizuje se sousedními atomy zapojenými do téhož víru a vytváří tak vjem kontinuálního elektronového toku. Jakoby jeden atom předával štafetu následujícímu, co se týká atomárních pulzů vektoru elektronového toku. Není to možné jinak, jelikož nesynchronizované pulzy by vykazovaly frekvenci elektronového toku, a ta by byla vlivem silné indukčnosti uvnitř víru v magnetu zatlumena. Dá se říci, že právě proto budou sousední atomy s excentricitou v orbitu S na sebe energeticky navázány a budou se snažit vír podržet. Při jakémkoliv mechanickém porušení víru, se mezi atomy hledá nejkratší oválná cesta, nejméně energetické řešení, jak zachránit celistvost víru i za cenu jeho rozdělení na dva (viz pokus).
Děj se neděje pouze v jedné vrstvě, ale ve tvaru válce v celém magnetizovaném feromagnetickém objektu.

Jen pro názornost používám pro značení atomárního vektoru elektronového toku podobné značení jako pro proud ve vodiči (pohled na letící šíp).


Nyní by šel opravit prvotní obrázek magnetických domén těmito dvěma. V prvním není žádné uspořádání vektorů atomárního elektronového toku a tudíž i na venek žádné magnetické pole. V druhém obrázku už je zmagnetováno a vektory atomárního elektronového toku jsou uspořádány do víru.

Pokud by byly v materiálu nalezeny domény, které nesou magnetismus, jsou to pak malé víry, které se dívají různými směry. Magnetizací se ale tyto nerovnají do stejného směru, ale naopak se rozboří, a v magnetizované oblasti se vystaví vír jediný.

Po ukončení magnetizace záleží jen na tom, zda takto vzniklé magnetické pole dokáže udržet vektory proudu ve svém natočení. To je ovlivněno hned několika faktory. Atom musí mít dostatečně excentrickou elipsoidní dráhu vrchního orbitu S, aby vektor atomárního elektronového toku měl dostatečnou velikost. Dále pak atomy s vlastností vektoru atomárního elektronového toku musí být v materiálu zastoupeny v dostatečné hustotě. A dále pak tyto atomy musí mít v krystalové mřížce určitou volnost pro změnu orientace vektoru atomárního elektronového toku.

A to by mohlo být i důvodem, proč se dělí magnetické materiály na magneticky tvrdé a na magneticky měkké.

Pokud prvek tuto excentricitu v orbitu S nevykazuje, nemůže být zmagnetován. Pokud je prvek s excentricitou v orbitu S pevně vázán v krystalické mřížce, snižuje to jeho možnost změnit směr vektoru atomárního elektronového toku a naopak. Tento projev se dá dobře ukázat na za studena válcovaných plechách pro výrobu transformátorů, kdy tento plech má lepší magnetické vlastnosti ve směru válcování.

Prvek, který vykazuje magnetickou vodivost, sám se stává v magnetickém obvodu magnetickým, je po dobu vlivu cizího magnetického pole udržován ve stavu zmagnetování, tedy jeho vektory atomového elektronového toku jsou po čas magnetizace uspořádány do víru. Naopak neexistují látky, které by velkou měrou bránily průchodu magnetického pole, a pokud se u některých naměří menší permeabilita než vakuum, je to jen dílem nepatrného zvlnění, tedy natažení dráhy, siločar průchodem skrze materiál.

Zvýšením teploty nad Curieův bod daného feromagnetického materiálu, se vlivem zrychlení pohybu elektronů zvětší i jejich dráhy, a tak se i orbit S oddálí od zbytku atomu a i eliptická dráha elektronů orbitu S se začne podobat dráze kruhové. Tím vektor atomárního elektronového toku zeslábne. Znamená to, že zvýšením teploty na Curieův bod se začínají rozpadat seskupení jednotlivých atomárních vektorů proudu a magnet se odmagnetovává a ztrácí magnetické vlastnosti. Po ochlazení se již eliptické dráhy elektronů samy zpět nenatočí, a materiál je pak potřeba opět namagnetovat.

Je velmi pravděpodobné, že některé další chemické prvky budou při nižších teplotách podcházet svůj Curieův bod a jejich elektronové dráhy v S orbitech se deformací do elips projeví jako nositelé vektoru proudu, a prvky nabudou magnetických vlastností ..

Pokus

Nyní zajímavý pokus, a jen k vysvětlení, póly na čele magnetu byly detekovány zmagnetovanou jehlou zavěšenou na niti.

Pokud rozdělíte magnet na dvě půlky, zjistíte, že se z něho stanou dva magnety menší. Je zajímavé však pozorovat, jak k tomu dochází, když magnet dělíme řezem rovnoběžným s osou jeho polarizace.

Nejdříve se střed pólu drží uprostřed a přesouvá se mírně k druhé straně oproti řezu. Vzápětí se ale pól rozděluje na dva samostatné, které se s prohlubováním řezu sunou do geometrických středů obou vznikajících půlek. Pokud do obrázků vložíme nákres vírů z vektorů atomárního elektronového toku, začíná to být poněkud jasnější.

Celý magnet se svým vírem se začíná dělit podobně jako bublina. Bublina je jakoby uzavírána příčkou v uzavřené místnosti, až se z jedné bubliny stanou dvě. Jednou rozdělené bubliny už žijí každá svým vlastním životem a nemají potřebu se spojovat zpět v jednu velkou, brání jim v tom vlastní stěna.

Celý vír se nejdříve deformuje do dvou laloků, posléze vznikne rozdělení pólu na dva póly souhlasné, které se vytvoří právě jako důsledek nemožnosti uzavření víru jednoho přes zúženou část vzniklou řezem. Částečně jsou tyto nově vzniklé víry ještě obklopovány vnějším společným vírem z původního magnetu. Dalším dělením se původní vír více a více rozpolcuje na víry dva, až dojde k úplnému oddělení vírů a k vytvoření dvou samostatných magnetů, které už nelze vrátit k sobě, každý z nově vzniklých vírů se stává uzavřeným magnetickým elementem.

Kdyby šlo v magnetu jen o poskládání stejně orientovaných malých magnetických domén, proč by se pól dělil? Proč by nezůstával v geometrickém středu tvaru? Proč by se jednou rozpůlený magnet bránil opětnému složení? Toto nahrává pohledu na magnet jako na celistvý uzavřený vír vektorů atomárního toku elektronů…

V dalším pokusu je dělení magnetu vedeno symetricky z obou stran.

Je zajímavé pozorovat, že před rozdělením pólu při tomto pokusu byl zachycen stav, kdy pól byl jako krátká úsečka. Stejný jev můžete objevit i u dlouhých páskových foliových magnetů, kdy je vír velmi plochý a dlouhý.

Můžeme si opět vytvořit předpokládané tvary víru při jeho dělení. Opět je zde vidět analogie s dělením bubliny.

Na závěr ?

Použitá literatura

Mendělejevova tabulka prvků.

Dopsáno ve Vrchlabí 23.3.2010
Pavel Tomeš

-b-




V začátku článku jsou ikony ke stažení tohoto článku v pdf,
dále pak Mendělejovova tabulka prvků v excelu
a nakonec odborná recenze Československého časopisu pro fyziku,
kde se ke článku vyjádřuje odborný poradce..
Pokud se ke článku budete chtít vyjádřit i Vy
nebo zde budete chtít rozvinout diskuzi na toto téma,
pak můžete v tomto vzkazovníčku nebo na můj mail: knots@atlas.cz
:o)
na začátek